Snad první hraný film, který srozumitelně ukazuje, proč Západ nikdy nemůže vyhrát válku s fanatiky v Afghánistánu nebo v podobné končině/konfliktu. Na jednu stranu sice do boje vysílá perfektně vybavené vojáky, s úžasnou technikou a logistickou/informační podporou, na druhou stranu jejich činnost a aktivitu sváže množstvím byrokratických regulí a předpisů, že by von Clausewitz zaplakal.
Výsledkem je jen neefektivita, pasivita namísto aktivního vedení operací a mrhání životy mladých mužů a žen navzdory obrovské převaze. Dánský režisér Tobias Lindholm (R, Borgen, Únos) se na tuto schizofrenii dívá s porozuměním i odstupem, bez laciných morálních odsudků a sympaticky z několika úhlů: v první řadě je tu pohled na složitý a pro civilistu do značné míry nepochopitelný mechanismus války, dále jak lidé reagují a jak rozhodují pod dlouhodobým extrémním tlakem a jak tato situace ovlivňuje jejich životy a rodiny.
Zvlášť poslední dvě roviny jsou cenné a důležité. Lindholm bez zbytečné glorifikace přibližuje vojáky jako lidské bytosti, které v každém okamžiku musí činit rozhodnutí s fatálním dopadem na jejich životy či životy protivníků. Civilní vyznění snímku navíc zvyšuje herecké zapojení skutečných bojových veteránů a uprchlíků z Afghánistánu. Mladý Lindholm (38 let) se tak jako jeden z mála filmařských tvůrců zdařile snaží ukazovat nepříjemnou pravdu: válka není hezká - aby někdo žil, jiný musí zemřít.
