Film, který slibuje více, než ve skutečnosti nabízí. Nápad zachytit poslední roky princezny Diany a představit ji především jako ženu je jistě chvályhodný a odstup šestnácti let od její tragické smrti bezpochyby dostatečný. Bohužel Oliveru Hirschbiegelovi se nepodařil podobný majstrštyk jako v případě Pádu Třetí říše. Když si odmyslíme fakt, že Adolf Hitler je z hlediska světových dějin o fous zajímavější a mocnější persona než Diana Spencerová, pak je tu značně problematický především režisérův a scénáristův přístup, který je v přímém protikladu ke snímku o posledních dnech Vůdce nacistické říše.
Zatímco Pád Třetí říše určité mýty kolem této události bořil a stavěl do nového světla, v Dianě jsme naopak svědky další včeličkovské práce na budování legendy kolem někdejší nejslavnější ženy na světě. Jistě, Diana je tu představena jako "normální ženská" se všemi tužbami a trápeními, jako člověk, který má celoživotní potřebu schovat se u někoho v náruči - tak jako my. Namísto sestupu z piedestalu se však běžnému divákovi bohužel dostane utvrzení o původní legendě ženy, které celoživotně nepřál osud. Nespraví to ani časté a diblíkovské princeznino polehávání s novým "princem" v podobě pákistánského kardiochirurga, které s postupem času působí čím dál otravněji a místy nemá daleko k červené knihovně.
Chybí tu jakákoliv snaha překvapit diváka, podívat se za oponu věcí, bez přehnané uctivosti, s odstupem nebo nějak nově. O budování nějaké atmosféry ani nemluvě. V takovém případě pak nestačí pečlivá herecká příprava a výkon Naomi Wattsové, z jejíž některých bravurně zvládnutých gest nebo mimiky až zamrazí. Bohužel Hirschbiegel tuto filigránskou pečlivost nedokázal zasadit do nějakého většího celku, dát jí smysl a řád. Uprostřed scénáristického tápání, jak uchopit látku, pak Wattsová působí spíše jako samoúčelná exhibice, než vtělení do něčeho většího. Škoda.
