Zlaté pravidlo v hudbě: kapela nebo sólový umělec by měli vydávat desku jedině tehdy, když mají co říci. Němečtí otcové EBM (electronic body music) Die Krupps vydali album naposledy v roce 1997 (silně metalem ovlivněný Paradise Now). Od té doby se rozpadli - nerozpadli, vystoupili na několika velkých evropských festivalech a 25. výročí v roce 2005 si připomněli best of na 2CD. Nyní se šestnáctiletá přestávka uzavřela a na světě je další studiovka The Machinists of Joy. A byť nepřináší nic nového, stále je to precizně odvedená práce, která mladším kolegům ukazuje, kdo drží otěže žánru.
Album je vlastně takovým průřezem předchozí tvorbou a žánrových milníků kapely. A to včetně düsseldorfské punkové scény, na které se někteří členové Die Krupps pohybovali ještě před vydáním debutu Stahlwerksymphonie v roce 1981. Páteří desky je však samozřejmě EBM té nejlepší kvality. Je vidět, že navzdory časové přestávce a vývoji technologií v mezidobí hlavní mozek Die Krupps Jürgen Engler nezapomněl umně skládat silné, hitové věci, hned na první poslech jasně rozpoznatelné díky nezaměnitelné kombinaci elektronických perkusí, metalových samplů, orchestrace a invenční elektroniky. A to včetně vtípku/skladby parodující mladší a zároveň úspěšnější Rammstein.
The Machinists of Joy nejsou tak metalově zatěžkaní jako Paradise Now nebo Odyssey of The Mind III., na druhou stranu se nejedná o pouhou industriální tucárnu, jako kdysi v 80. letech. Ne, tahle je deska je přesně vyváženou esencí toho nejlepšího, co kdy z Die Krupps dali dohromady. Deska alfa samců žánru. V Praze naživo v únoru 2014.
