Příběh, který nese řadu znaků (hlavně) amerického kýče. Je tu nepříliš šťastné dětství hlavní hrdinky, daleká pouť neznámým územím, osamělá žena proti drsným živlům a občas nadrženým chlapům, polepšená hříšnice, která zjistí, že drogy a promiskuita nejsou pro život to pravé, očistná funkce přírody a zdůraznění rodiny pro osobní štěstí člověka. S jedinou výjimkou - pokud je podle Kundery kýč absence exkrementu, tak ve filmu Divočina divák bohužel pohledu na danou věc nezůstane ušetřen.
Jinak vše směřuje k sladkému kýči, třebaže zabalenému do zpocených ponožek a krvácejících puchýřů. Je otázkou, zda to vůbec mohlo dopadnout jinak. Režisér Jean-Marc Vallée (skvělý Klub poslední naděje) sice sympaticky omezil a prostříhal místy nesnesitelnou užvaněnost knižní předlohy (spisovatelka Cheryl Strayedová popsala vlastní 1100 mil dlouhou pouť po Pacific Crest Trail), filmově zajímavý klíč k chaotické a přeplácané skrumáži vzpomínek, flashbacků, přemítání, dívčích pocitů a nepříliš zajímavé konfrontace amatéra s outdoorovým trekkingem nenašel.
To si může představitelka hlavní role Reese Whiterspoonová (solidní výkon) strhávat krvácející nehty o stošest, ale vtáhnout diváka do vnitřních procesů a proměny hrdinky se filmařům nepodařilo. A to se již nebudeme bavit o trestuhodném nevyužití unikátních přírodních scénérií pro vizuální složku Divočiny. Filmovému fanouškovi vytane na mysli srovnání s báječným snímkem 127 hodin Dannyho Boyla, který zpracovává podobnou látku, ovšem vyznívá o několik tříd lépe.
