Úvalské keltské komando Divokej Bill se dožilo patnácti let. K hezky kulatému číslu si nadělilo nového vydavatele (doposud to byli EMI), zase po nějakém čase šňůru velkých koncertů a především novou desku 15. Muzikanti v souvislosti s jubileem o kapele žertují, že teď je konečně plnoletá. To je docela trefný postřeh. U alba 15 totiž nejde jen o další hudební placku v řadě (v pořadí šestou), ale hlavně o dost znatelný posun v soundu.
Ten se za jistých okolností dá označit jako "dospělý". Zatímco na předchozích nahrávkách rozpoznatelný zvuk kapely tvořila souhra všech nástrojů (kytary, housle, harmonika, banjo atd.), na 15 se jednotlivé složky zapojují spíše střídavě, což vytváří jakýsi dojem minimalistické varianty Billa. V některých skladbách takový postup funguje, někde, kde by člověk očekával nástup mohutné billovské mašiny, to lze vnímat jako spíše nedostatek. Každopádně to nadšení, rozvernost a roztomilá naivita z prvních desek je pryč.
Hudebně Divokej Bill dospěl, zvážněl, je pestřejší (autorsky se kromě Václava Bláhy zapojují i další muzikanti), byť textově neopouští problematiku vztahů mezi chlapci a dívkami. Jednoznačný plus je v porovnání s předchozí deskou Mlsná úbytek vycpávkových skladeb a neubývající talent na dobře zapamatovatelné halekačky k táboráku. Takže celkový výsledek: je to stejný a zároveň odlišný Bill. Snaha, která si zasluhuje opatrnou pochvalu.
