Další nepovedená hollywoodská adaptace evropského mýtu/dějinné peripetie. Film nováčka Garyho Shorea Drákula: Neznámá legenda v sobě neobratně spatlává dvě věci: historickou postavu valašského knížete Vlada Tepese (Napichovače), který tvrdými prostředky bojoval o moc a proti Turkům. A (snad) doznívající romantickou vlnu upírství ve filmu, o které se mnozí rozumní lidé domnívali, že skončila s posledním dílem Stmívání.
Výsledkem je podivný spletenec nasládlé červené knihovny pro náctileté fanynky gotiky a Justina Biebera a nelítostných masakrů, ve kterých na jedno Drákulovo mávnutí ruky padají tisíce tureckých vojáků. Jenomže zatímco lovestory knížete Drákuly a jeho mladé ženy alespoň vyznívá v rámci možností stylově a aspoň trochu "napínavě", u bojových scén se marně bráníte spánku. Hlavní hrdina je totiž nadán tak nadpřirozenými schopnostmi (dokáže například rozhánět mraky, stejně jako Putin v Rusku), že se moc nedivíte, když sám zmasí tisíc Turků na jednu krvavou hromadu. Žádné napětí, žádné překvapení, žádný zvrat děje.
Jediné, s čím Drákula bojuje, jsou podivně nastavená upíří pravidla, což je ale většině diváků srdečně ukradené. Ti by dali nevím co, kdyby scénáristé Matt Sazama a Burk Sharpless nabídli alespoň trochu zajímavý příběh. Takto může talentovaný Luke Evans (Hobit, Tři mušketýři, Souboj Titánů) koulet uhrančivýma očima, jak chce, a máchat čarovným netopýřím pláštěm o sto šest, výsledkem je bohužel podprůměr a příjemné klimbání v sedle kina.
