Pan Mistr Christopher Nolan se vrací do kin. Novinku Dunkerk, která vznikla na základě skutečných událostí kolem evakuace britského expedičního sboru z francouzského pobřeží v roce 1940, provázela řada očekávání: je to první Nolanův film z reálného světa, podle skutečné historie. Ze světa, ve kterém si nemůže vypomáhat vesmírnými koráby, černými děrami, superhrdiny nebo výlety do světa snů. Dle očekávání Nolan odvedl brilantní práci a Dunkerk se řadí mezi TOP třídu válečných filmů (na špičce přitom stále zůstává Das Boot a Apokalypsa).
Kromě skvělých hereckých výkonů, kamery atd. stojí Dunkerk hlavně na dvou pilířích, které pečlivě vystavěli dlouholetí Nolanovi spolupracovníci. Na nervní, až nesnesitelně drásající hudbě Hanse Zimmera a brilantním střihu Lee Smitha (Spectre, Interstellar, X-Men: První třída, Temný rytíř atd.). Především z těchto materií Nolanova mistrovská režie uhnětla dílo až někde na hranici fyzického prožitku.
Obzvláště diváci v IMAXU (film se točil na 70 mm filmovou kopii) se dostanou tak blízko válce, jak to jen jde. Vše je takřka na dosah: zoufalství mužů na pobřeží, hrůza nešťastníků z potápěných lodí nebo prostá civilní statečnost majitelů bárek a jachet, kteří britské vojáky dostali zpátky na ostrovy. Škoda jen závěrečných leteckých scén, ve které příznivci letectví trochu nelibě sledují skoro donekonečna poletujícího Spitfira s došlým palivem (i za této situace dokázal sestřelit nepřátelskou Stuku atd., ehm). To nic ale nemění na výjimečném filmovém zážitku.
