Jedna z nejpříjemnějších indie popových desek letošního roku. Norský muzikant Erlend Øye je širšímu publiku znám spíše jako jedna polovina popfolkového dua Kings of Convenience, se kterým dosáhl celosvětového ohlasu. Tak trochu ve stínu KOC zůstává další Øyeho hudební práce, zejména v berlínské kapele The Whitest Boy Alive (ta již bohužel ukončila činnost) a na sólové dráze. I druhá samostatná deska Legao, která vyšla před několika týdny, dokazuje, jaká je to škoda.
Přestože nahrána v islandském Reykjavíku s místní reggae kapelou Hjálmar, působí mile a teple a jakoby odrážela současnou Øyeho rezidenturu na slunné Sicílii. Oproti převážně elektronickému debutu Unrest (2003) tvoří základ Legaa muzikantsky lišácká jednoduchost (nikoliv minimalismus) regulérního bandu, mazaně chytlavé melodie a Øyeho typicky naivně melancholický hlas. To vše zabalené do krásně ospalé pop reggae nálady, která je nakažlivá pozitivní uvolněností a vnitřním klidem.
Nikam se nežene, nikomu se nesnaží nic dokazovat, prostě spočívá a nechává proudit prostorem jemnou hudební energii. Je těžké tomu příjemnému proudění nepodlehnout, stejně jako nepoddat se uspávající masáži krásné dívky. Erlend Øye dokazuje, že stále umí - konejšivě naladit a povzbudit uprostřed obecného shonu a stresu moderního světa a přitom si uchovat slušnou hudební kvalitu. Kolik nahrávek z mainstreamu tohle dokáže?
