Režisérka Andrea Sedláčkova, působící po většinu času ve Francii, přichází po dvanáctileté pauze se svým nejlepším českým celovečerním filmem. Potlesk zaslouží za vystižení dobových i sportovních reálií (dosažení autenticity sportovních rolí je vedle zdařilých dětských postav snad nejtěžší vůbec), skvělou práci s herci (Judit Bárdos v hlavní roli je výborná) a za výběr nevšední a nepříliš probádané látky dopingu socialistických sportovců.
Fair Play zachycuje příběh mladičké sprinterky Anny z ostrakizované rodiny (matka polodisidentka, otec emigrant), které se naskytne možnost kvalifikovat se na olympijské hry. V rámci tajného státního programu jsou jí bez jejího vědomí podávány anabolické steroidy, což brzy zanechává následky na jejím zdraví. Boj o lidskou důstojnost v prostředí vrcholového sportu se zdařile snoubí s obecným tématem nesvéprávností člověka v totalitárním státu.
Škoda jen, že v Sedláčkové pojetí vyznívá tehdejší československý dopingový program (jen trochu poučený divák si hned vzpomene na Jarmilu Kratochvílovou, Táňu Kocembovou nebo Imricha Bugára) jaksi banálně. Buď si někdo něco píchl nebo ne. Nic "více". Je pravda, že v tuzemských střediscích se sportovkyně cíleně neuváděly do těhotenství a k potratům jako v Rumunsku, nebyl zde tak vypracovaný státní dohled nad výkony sportovců jako v Číně nebo v tehdejší NDR. Byť místy až příliš civilní vyznění může být tvůrčí záměr, lepší práce s atmosférou filmu by dokázala diváka více vtáhnout do děje. Fair Play je i tak zdařilým otevřením bolavé rány, kterou se vzhledem ke stále aktuálnímu působení skutečných aktérů v českém vrcholovém sportu stále nepodařilo zahojit.
