Po rozpačité jedničce (2016) a velmi slibném nástupu dvojky (2018) konečně se potterovský příběh o magizoologovi Mloku Scamanderovi konečně rozbíhá na nejvyšší rychlost. Režisérovi všech tří snímků Davidovi Yatesovi se konečně podařilo přijít s výborně udělaným a s propracovaným fantasy dobrodružstvím, které v mnohém připomene původní filmovou ságu o Harrym Potterovi.
Konec se zdlouhavou expozicí a složitým vysvětlováním, kdo co a proč dělá. Není nutné na scénu uvádět nové hlavní postavy, protože v příběhu jsou již od Grindelwaldových zločinů, není nutné nudně kolíkovat hrací pole. Což jsou všechno věci, které v předchozích filmech jen zdržovaly a rozptylovaly pozornost.
Vše je jasné a přehledné, srozumitelně rozdané karty. Máme tu dvě skupiny kouzelníků (Mads Mikkelsen docela slušně nahradil Johnnyho Deppa, byť to není takový zloun), které bojují o moc nad mudlovským/kouzelnickým světem. Akce stíhá akci, poprvé zcela sedne atmosféra a scenérie světa Fantastických zvířat s fantastickými kostýmy a vizuálními efekty.
Jediné, co působí rušivě, co jsou tak již dříve avizované progresivistické výstřelky (zejména Brumbálova homo/bi (?) sexualita), která nemá žádnou podstatnější funkci a je jen křečovitým ústupkem radikální levici ve filmovém průmyslu. Pokud pomineme tuto rovinu, jsou Brumbálova tajemství dobré lákadlo na dva další scamanderovské filmy, které by měly být aktuálně ve vývoji.
