Ve stínu uvadajících velikánů britského alternativního (pop)rocku Coldplay nebo Muse vyrůstá nenápadná květinka Foals, která se má čile ke světu. Je již klasické a svým způsobem příjemné, že se tak doposud děje bez většího zájmu širšího publika (s výjimkou rodné Velké Británie a možná Austrálie). Oxfordská pětice Foals měla donedávna na kontě dvě povedená alba a teprve u třetí novinkové nahrávky Holy Fire by to mohlo vypadat na důraznější průnik do popředí hudebního světa.
Album je dostatečně britské, aby nepoučeným a nevzdělaným připadalo šik a kůl, současně tak akorát eklektické, moderní a novátorské, aby si pomlaskávali i fajnšmekři. Holy Fire je na první poslech zdánlivě další jednoduchá a nekomplikovaná, líbivá deska obehraného britpopu. Ve skutečnosti se jedná o mnohovrstevnou nahrávku, která prozrazuje talent na netuctové hity, nos na povedené aranže a dramaturgii celé nahrávky.
Navrch k tomu kapela přidala osvěžující vtípky v podobě krátkých odboček do funku, jazzu či new wave. Je dobře, že se na rozdíl od předchozích alb Antidotes a Total Life Forever do značné míry oprostila od vlivů dánských géniů Mew a nepřeslechnutelně se staví na vlastní nohy. A hlavně, je potěšující slyšet, že ne všichni berou ten humbuk kolem britské indie scény vážně, hlavní je, aby se hudba líbila holkám. To potom někteří kluci ze sebe dokážou vymáčknout maximum. Dobře Foals!
