Vypněme mozek, který se bude u některých až příliš hollywoodských sekvencí snímku Gravitace trochu bouřit, zapomeňme naše případné znalosti kosmologie, astrofyziky a vesmírné techniky a soustřeďme se na to podstatné a jedinečné. Tedy dechberoucí vizualizaci a práci s kamerou (Emmanuel Lubezki - například Strom života, Nový svět), které z filmu dělají luxusní záležitost a současně dílo, které by do Imaxu mělo konečně nahnat masu filmových diváků. Protože jestli fanoušek Gravitaci někde vychutná, tak především na obřím plátně.
Již jeden z prvních záběrů, trvající cca 17 minut, jasně říká, kdo seděl na režisérské židli: Alfonso Cuarón, vytříbený a talentovaný autor povedených Potomků lidí nebo nejvydařenějšího Pottera - Vězně z Azkabanu. Oproti těmto snímkům si Cuarón v novince vystačil pouze s dvěma herci (Sandra Bullock a George Clooney) a s lhostejným vesmírem. Byť je Země, co by meteoritem dohodil, ve vesmírných dálavách platí vlastní zákonitosti a principy, do kterých se člověk příliš nehodí. Nastává boj o holý život, ve kterém vyhraje ten chytřejší, zarputilejší, vytrvalejší a především ten s velkou dávkou štěstí.
I přes nádherné a pomalu plynoucí obrazy a pečlivou práci s hudbou (nejintenzivnější jsou pasáže, kde zní pouze ticho) má Gravitace pekelné tempo. Není tu jediné hluché místo, dokonce i v místě, kdy se sympaticky civilní postava Sandry Bullock rozhodne v poklidu zemřít, divák nevydechne. Pokud letošním sci-fi Oblivion, Elysium nebo Star Trek: Do temnoty vždy kousek do dokonalosti chyběl, tak u Gravitace (která sci-fi úplně není) vše přesně sedí s drobnou výjimkou předvídatelného konce. Je to první film, ve kterém režisér vzal diváka přímo na oběžnou dráhu a nechal jej vychutnat všechny krásy i hrůzy pohledu na vzdálenou Zemi. Díky, pane Cuaróne.
