Po relativně hodně "řídké" trilogii alb ¡Uno!, ¡Dós!, ¡Tré! z roku 2012 poppunkoví veteráni Green Day konečně přicházejí s materiálem, který je alespoň trochu přibližuje k jejich nejsilnějšímu období v polovině 90. let. Čtyřletá pauza dala kapele pořádně zabrat - kromě onemocnění ženy jednoho z muzikantů byla rakovina diagnostikována i kytaristovi Jasonovi Whitovi. Ten nakrátko fungoval jako regulérní čtvrtý člen Green Day a nyní je opět zase doprovodným hráčem. Samotný principál Billie Armstrong zase musel překonávat závislost na prášcích.
Všechny tyto trable, samozřejmě spolu s aktuálním politickým kvasem ve Spojených státech (nepokoje kvůli policejním zákrokům spojeným se střelbou, blížící se volby atd.) se přetavily v nahrávku, na které se po dlouhých letech Green Day vrátila schopnost napsat silný a úderný hit s výrazným refrénem a čerstvou energií (zde titulní Revolution Radio nebo Bang Bang).
Ale nejde jen typické punkové vypalovačky, album příjemně překvapí žánrovou a aranžérskou pestrostí (skupina si desku poprvé po 16 letech produkovala sama). Úkroky do písničkových ploužáků, popu, kytarovek nebo indie rocku umožnily Armstrongovi a spol. zdařile se poprat s pastí tříakordového omezení punkové škatulky a s nebezpečím opakování sama sebe. Jako již několikrát předtím, Green Day se zajímavým způsobem podařilo překonat slabší tvůrčí (i životní) období a s obnoveným elánem se postavit do první mainstreamové rockové ligy.
