Režisér, producent a scenárista Stanislav Horák se již u svého debutu Domácí péče (2015) uvedl na poměry české kinematografie jako nadprůměrně citlivý, inteligentní autor, s citem pro detail, drobnokresbu postav a hlubší roviny příběhu, a především jako talentovaný vypravěč. To samé platí pro novinku Havel, která mapuje životní osudy českého dramatika, disidenta a prezidenta Václava Havla mezi lety 1968 a 1989.
Tak v první řadě je třeba uvést, že tento celovečerní film není dokument ani historický snímek. Možná úsměvná poznámka, ale ne všichni to pochopili. A tak je filmovému Havlovi zmateně a hnidopišsky vyčítáno, že jakousi petici Dubčekovi k podpisu donesl někdo jiný, Havel se s Jirousem seznámili jinak či že Havlova milenka ztvárněná Bárou Seidlovou v této podobě neexistovala. Jenomže to zde není podstatné. Mnohem důležitější je, že se Horákovi z bohatého kvasu disidentova života podařilo vyloupnout srozumitelný, silný a přehledný příběh o důležitosti morálky a svědomí i navzdory většině (zvláště dnes v době nenávistných Fb a twitterových lynčů) a o přerodu bohémského autora ve výjimečnou politickou figuru.
Základní hrací hřiště Havlova skutečného života přitom nebylo opuštěno. Navíc Horák přihodil některé méně známé nebo nepopulární detaily z dramatikova života, viz Havlovo selhání během prvního věznění nebo posedle egoistický vztah k ženám, které reálného Havla sympaticky deikonizují a polidšťují. A pak je tu fantastický výkon Viktora Dvořáka v hlavní roli. Zde je jasný aspirant na Českého lva za rok 2020. Dvořák je až mrazivě přesný (a to i díky povedenému líčení, masce atd.), přitom nepřehrává, nekarikuje, nepitvoří se. To je hlavní divácký tahák na jeden z nejzajímavějších českých filmů letošního roku.
