Dobrá zpráva na úvod. Anglické synthpopové duo Hurts na druhé desce Exile slyšitelně dospělo. Konečně, vždyť oběma zúčastněným muzikantům již táhne skoro na třicítku. Oproti naivnímu a občas dost neohrabanému debutu Hapiness se Hurts na "dvojce" trochu oprostili od svých vzorů z 80. let, naučili se jak složit výraznou píseň (zde hlavně skladba Miracle) a především dostat do tvorby trochu emocí. Bez nich to i největší mizantropové v hudbě mohou zabalit.
To byl možná největší zádrhel jedničky: příliš velký chlad a odstup. V podstatě softwarově poskládané noty, aniž by to působilo zábavným dojmem jako v případě Kraftwerk nebo DAF. Album Exile je jiné. Nejen díky o chlup vymakanější dramaturgii, ale hlavně lidské a kompoziční vyzrálosti deska pro posluchače nechává otevřené uzounké cestičky, díky kterým lze k hudbě proniknout pod povrch a zažít zde nějaké mrazení v zádech. Samozřejmě, Hurts stále stojí na ramenou gigantů typu Depeche Mode, A-ha, Erasure, Duran Duran nebo Pet Shop Boys, i tak lze ale Exile brát jako příjemné zpestření v záplavě ukňouraných britských kytarovek nebo politováníhodných emopopových figurek.
