Potěšující návrat k někdejší kreativní síle a hudební svěžesti. Finští melodičtí deathmetalisté Insomnium si mohou novinku Shadows of the Dying Sun zařadit mezi svá nejpovedenější díla vůbec - nejde o žádný stylotvorný převrat nebo vytvoření nového uměleckého výrazu, spíše dovedení dosavadního receptu do maximální dokonalosti. Tedy, extrémní důraz na melodie (pohybující se občas až v těsné blízkosti popu), čistý a současně tvrdý zvuk plus bohaté a nápadité kytarové aranže.
To není na tvrděrockové scéně nic nového, naopak. Insomnium však hrají do karet dvě věci: dlouho to tady nikdo takto povedeně a promyšleně nezkusil plus talent na skládání hitů. Deska Shadows of the Dying Sun tak bude sbírat nejen nové fanoušky metalového žánru, ale i staré příznivce někdejších stylových ikon typu In Flames, At the Gates nebo Dark Tranquillity, jejichž nejlepší nahrávky se vážou k 90. letům.
Silného a nadmíru vyváženého nového alba Insomnium si je třeba vážit z dalšího důvodu. Nejenže ukazuje Finy na vrcholu tvůrčích sil, ale hlavně dává zapomenout dvěma předchozím nahrávkám Across the Dark (2009) a One for Sorrow (2011), po jejichž vydání se zdálo, že kapela nezadržitelně míří mezi zapomenutelný průměr. Vzchopit se po takovém výpadku a de facto začít znovu vyžaduje plnou náruč vytrvalosti, štěstí a muzikantského talentu.
