Světová pokladnice filmu je zase bohatší o jeden výpravný vesmírný epos. Cestování časem, putování černou dírou, krize ekosystému či záchrana Země, to všechno tu už několikrát bylo. Režisér Christopher Nolan (Insomnie, Temný rytíř povstal, Počátek) to však celé zabalil do nablýskaného hávu perfekcionismu, propracované struktury příběhu, dialogů a výborných hereckých výkonů, přesně tak, jak je u něj obvyklé.
Navrch pak přidal vrstvu, která je v dnešní kinematografii, a v umění vůbec, spíše ojedinělá - oslavu objevitelského a nezlomného ducha, drzé odvahy průkopníků a zarputilosti těch starých pionýrů, kteří se kdysi na volských spřeženích vydávali do neznámých severoamerických plání. Tedy lidských stránek, které se dnešní političtí vůdcové spíše snaží zatlačit do pozadí (viz například prezident Barack Obama).
U Nolanových filmů jsme si zvykli, že výborně vystavěnou kostru filmu doplňují vycizelované jednotlivé autorské složky. To samé platí pro Interstellar. Matthew McConaughey je opět velkolepý a omračující v poloze rozervaného hrdiny, který bojuje skoro proti celému světu. Překvapí i skvělá hudba Hanse Zimmera, která v mnoha pasážích postrádá obvyklou rozmáchlost a spíše sází na minimalismus a pozvolnou stavbu atmosféry. Celek vás pak na tři hodiny přiková do sedačky kina.
Deset procent strhávám za několik slabších míst - jednak až příliš popisné sekvence, týkající se průletu černou dírou a některých aspektů cestování časem či světelnou rychlostí (tupějšímu publiku to stejně nic neřekne a poučení diváci jsou alespoň trochu znalí základních fyzikálních zákonů). Jednak faktor mimozemských bytostí, které do děje vstupují jako deux ex machina v momentě, kdy si scénáristé (bratři Nolanové) trochu nevědí rady, jak příběh posunout uvěřitelně dále.
