Při čekání na další (možná) desku australských mágů Dead Can Dance je možné vzít za vděk některými z jejich následovatelů či kapel, které se tvorbou DCD inspirovali. Schválně nepíši epigonů nebo klonů - i těch je dost a jejich tvorba nenabízí nic než opakování známých formulek a nápadů. Jedním z nejzajímavějších zástupců té první kategorie jsou bulharští Irfan.
Pětičlenný/šestičlenný world fusion band, který původně vznikl jako boční projekt bulharského folklórně-hudebního podhoubí, samozřejmě nezastírá, odkud bere inspiraci. Sám však dokáže vyšlapanou cestu obohatit o vlastní přístup a odbočky. Po osmileté pauze se nyní na trh dostává třetí nahrávka Irfan The Eternal Return, která patří k vrcholům dosavadního snažení pozoruhodného spolku.
Hudebně se jedná mix postupů, motivů a harmonií převzatých z tradiční bulharské, balkánské, orientální, severovýchodní, blízkovýchodní či indické hudby. Oproti předchozím dvěma albům Seraphim (2007) a Irfan (2003) se kapele podařilo zapracovat především na produkci a na aranžích. I díky tomu a přehršli silných pasáží, melodií a nápadů se "Věčnému návratu" podařilo dosáhnout nebývale podmanivé/netuctové mystické atmosféry a přesvědčivosti. Dokonce takové, že by uznale kývli i velcí učitelé DCD. Doporučuji vychutnávat po půlnoci. Má to všechno jedinou chybu: Irfan nebyli první.
