Není pochyb o tom, že nový film zatím nepříliš známého Craiga Gillespieho (Tara a její svět, Noc hrůzy) Já, Tonya o svérázné a talentované krasobruslařce Tonye Harding, zapletené do skandálního fyzického napadení soupeřky, především odráží pohled této sportovkyně. Za všechno může násilnický manžel, jeho kamarádi, popřípadě vyšinutá matka. Jinými slovy, ti, kteří chtějí vědět, "jak to tehdy bylo" (k oné události došlo v roce 1994), by se spíše měli podívat na internet než na film.
Stejně tak příznivci progresivních a nápaditých režisérských rukopisů si úplně nepřijdou na své. Gillespie je poctivý řemeslník (nikoliv rutinér), s několika dobrými nápady a s důrazem na klasické vyprávění. Tak a teď důvod, proč byste na film ROZHODNĚ měli jít: fantastická práce s herci. Já, Tonya je film, který v loňském roce dal snad největší příležitost zúčastněným hercům blýsknout se dechberoucími a životními výkony.
V první řadě v titulní roli samozřejmě půvabná Margot Robbie, kterou diváci znají z řady filmů jako hezkou, sladkou a hloupou pipku, tady září neskutečným způsobem. Tak obtížnou věc, zahrnující pohybově náročné party a metamorfózu do zástupkyně white thrash, zvládají jen skuteční mistrové a mistryně. Robbie by si měla běžet pro Oscara za hlavní ženský herecký výkon za rok 2017.
Stejně tak skvělá Allison Janney v neuvěřitelném partu gestapácké matky, která za tento výkon již nasbírala Zlatý glóbus, Screen Actors Guild Awards, Critics' Choice Awards a cenu BAFTA. Pro mě je však největším hrdinou neznámý herec Paul Walter Hauser v roli mírně retardovaného ňoumy/outsidera Shawna, který ve třiceti stále bydlí s rodiči a z neznámého důvodu se považuje za významného hráče mezinárodní špionáže. Tak psychologicky přesný portrét tu již dlouho nebyl. A stejně tak skvělý herecký koncert celého ansámblu.
