Norská úderka Jaga Jazzist, která před lety uchvátila neotřelým mixem jazzu, nu-jazzu, elektroniky a post rocku, opět příjemně překvapila. Po dvou melodicky přístupných a popem načichlých albech What We Must (2005) a One-Armed Bandit (2010) plus takřka "povinné" symfonické živé nahrávce Live with Britten Sinfonia (2013) se kapela rozpomněla na experimentálnější počátky někdy na počátku nového tisíciletí.
Tehdy Jaga Jazzist navázala na doznívající slávu taneční klubové scény plus rostoucí popularitu dalšího vzedmutí post rocku, oba vlivy invenčně naroubovala na moderní jazz a s výslednou mixturou vítězně vyrazila do světa na alternativní, ale i mainstreamovou scénu. Ostatně, stále v blahé paměti je fantastický koncertní debut JJ v Česku v roce 2003 na obřím festivalu Open Air Field u Proboštských jezer.
Vznik Starfire je mnohém odlišný oproti předchozím albům. Na konci roku 2012 se hlavní mozek kapely Lars Horntveth rozhodl přestěhovat se do Los Angeles a nechat na sebe působit tamní kulturní a noční život. Novinka se pak postupně skládala dohromady v průběhu návštěv jednotlivých muzikantů zbytku osmičlenného bandu (foto je ze starší doby).
Základem se stalo pojetí skladby jako celku, který v sobě snoubí jak originální hudbu, tak i její remixy. Jazz ustupuje do pozadí a hlavní otěže více přebírá elektronika a počítačové tucání. Zůstávají komplikované hudební struktury, které se postupně rozvíjejí do ještě složitějších kompozičních i zvukových variací. Starfire tak není album na první poslech. Posluchač mu musí dát čas a prostor, aby mohlo odkrýt všechny krásy. Na konci cesty je však bohatě odměněn.
