Úchvatný, takřka geniální film, na druhou stranu z určitého aspektu chorý a nebezpečný snímek. Příběh Batmanova protivníka Jokera, který vznikl podle originálního scénáře, tedy nikoliv podle komiksové předlohy, je bezpochyby filmovou událostí letošního roku. Již jen díky dechberoucímu výkonu Joaquina Phoenixe v hlavní roli.
Phoenix se dostal mnohem dál, než u jiné své skvělé kreace - postavy Johnnyho Cashe ve Walk the Line (2005). Přerod frustrovaného a neúspěšného stand-up komika, trpícího mentální poruchou a přeludy, v masového zabijáka děsícího Gotham City, ve Phoenixově hypnotickém podání je mrazivá, až zrůdně krásná záležitost. Navíc podtržená netradiční hudbou islandské muzikantky Hildur Guðnadóttir. Těžko vzpomenout na nějaký film z posledních let, který by působil tak intenzivně a naléhavě. Phoenix, který takřka nesleze z plátna, se zde dotýká herecké nesmrtelnosti. A leckterého diváka přitom napadne, jakými vnitřními běsy asi trpí herec samotný.
Režisér Todd Phillips (Pařba ve Vegas, Týpci a zbraně) v Jokerovi komiksový svět novátorsky pojal jako realitu, tedy bez superschopností, superhrdinů nebo nějakých výraznějších akčních scén a honiček. Je to vlastně spíše psychologické drama až thriller, než klasický komiksový film. I to přispívá k hlavní kontroverzi: Joker na některých místech působí jako svůdná oslava zla. Bezpochyby (taky) pod vlivem tohoto filmů spáchá řada zlých lidí řadu zlých skutků. A je otázka: má film sloužit něčemu takovému? Mají se filmaři snažit, byť geniálně, zapůsobit na to negativní v každém člověku, co má každý někde v sobě, ale drtivá většina lidí to dokáže potlačit? Při sledování Jokera se možná část diváků o sobě dozví nehezké věci. I to je součást výjimečného filmového Jokera.
