Tvůrci Kováře z Podlesí měli sympatickou snahu natočit chytrou a vtipnou pohádku, takovou, jaké se točili kdysi. Jenže spíše než milý a laskavý dotyk klasických děl ze starých časů Kovář bolestně připomíná chaos a uspěchanost časů nových. Odbytý scénář (Pavel Göbl nejen režíroval, ale i psal), školometské, papírem šustící dialogy, divné hlášky, zmatený a roztříštěný příběh a k tomu ne úplně zvládnuté vedení herců, s výjimkou starých pák typu Bolka Polívky, Josefa Somra nebo Milana Markoviče.
Samozřejmě, je třeba mít na paměti, s jak velkými peripetiemi a průtahy se celý projekt v průběhu let potýkal. Jenomže výsledný tvar působí nesmírně uspěchaně, nepromyšleně a jakoby vůbec neprošel dramaturgickým procesem. Každá pohádka má mít jasně daný děj a srozumitelně napsané figury, jejichž jednání je pochopitelné (to neznamená předvídatelné).
Bohužel v Kováři z Podlesí (mimochodem, je záhada, proč je v názvu Kovář, tedy spíše vedlejší role Bolka Polívky) je vše jaksi nesouvisle naházeno na jednu hromadu: Turci, hodné víly, zlé víly, mluvící zvířata, houbové baby (bizarní výkon Ivany Chýlkové), hloupý ženich, chamtivý starosta, strašidelný mlýn, jakási vesnická obdoba Thomase Alvy Edisona, depresivní drak (docela dobře digitálně zmáknutý). Malé dítě, na které již tak dost doléhá chaos okolního světa, musí z takového galimatyáše rozbolet hlava. Pokud ho bude vůbec zajímat. Je mi to líto, ale Kovář z Podlesí se do zlatého fondu českých pohádek nedostane po právu.
