Ze všech českých popových interpretů a kapel, které si v uplynulých letech vyzkoušely zahraničního producenta (v tomto případě Američané Yaron Fuchs a Ido Zmishlany, kteří pracovali i na Inzerátu), se Kryštof na Srdcebeatu dostal nejdál a k nejlepšímu výsledku. Tohle JE moderní popový zvuk, který beze studu snese mezinárodní srovnání, nikoliv jeho pouhá atrapa.
Ba co víc, na rozdíl od poněkud mdlého Inzerátu Fuchs se Zmishlanym konečně zafungovali i v druhé producentské rovině: vytáhli a zdůraznili to, co je na kapele zajímavé, co je její hlavní síla (v případě Kryštofa silné melodie) a potlačili to nadbytečné nebo v čem Richard Krajčo a spol. nejsou úplně jistí v kramflecích (občas dost předvídatelné aranže, opakování sama sebe).
Škoda jen, že při tomto manévru natlačili Kryštofa až příliš blízko Coldplay (skladby Srdcebeat, Otázky, Vysněnokrajina, Mou vinou). Na druhou stranu zaplaťpánbu za to, že je to poloha někde mezi nahrávkami X&Y a Viva La Vida, které v diskografii britské čtveřice patří ještě k těm povedenějším.
Bylo by zbytečné a nefér tohle Kryštofům vyčítat - těžko předpokládat, že česká hudební scéna přijde najednou s něčím, z čeho se globální pop posadí na zadek. Pokud si nějak definujeme škatulku kvalitní mainstreamový pop, pak Srdcebeat je bezpochyby jejím důstojným reprezentantem, včetně Krajčových textů. Srdcebeat nic neřeší, nic nerozebírá, důstojně a na úrovni zabaví cílovou skupinu, na kterou je zaměřen. A navíc si Kryštof může na konto zapsat patrně své nejlepší album.
