Hravá, občas svým způsobem překvapivá, občas předvídatelná - taková byla show, kterou předvedl Kryštof v Praze 27. října v libeňské Aréně. Richard Krajčo a spol. dorazili do metropole jen několik týdnů po Landově letňanském Velekoncertu, zajímavé bylo srovnání i s Kabátem loni na Vypichu (byť se v obou případech jednalo o open air).
Pokud by se Kabát dalo přirovnat k drtivému rockovému buldozeru, který publikum válcoval zvukem a těžkotonážní světelnou soupravou a Landa zase přesně namixoval komunikaci se svým cílovým publikem, tak se Kryštofové v koncertním byznysu pohybují hlavně jako pozitivní hračičkové.
Ocenit je třeba zejména zadní projekce, které se promítaly na šest různě velkých a zajímavě poskládaných pláten/obrazovek. Bezpochyby šlo o jeden z nejzdařilejších prvků večera. Na druhou stranu, čekal by někdo, že si kapela typu Kryštof dovolí pustit do projekcí záběry z vyšinutých videí/poprav Islámského státu?
S čím naopak kapela zápasila po celou dobu koncertu, byl zvuk. To je sice klasicky bolavé místo O2 Arény a kapelu by mohlo uklidnit, že zde pohořely i jejich vzory Coldplay. Jenomže v kontextu perfektně vycizelovaného zvuku alba Srdcebeat to zamrzí o to více. Jako ne úplně nejšťastnější řešení se ukázala podoba jeviště s velkým čtvercovým výběhem do publika - vzhledem k rozměrům Arény a lesu zdvižených rukou se muzikanti na výběhu při pohledu z dálky naprosto ztráceli.
Je zbytečné dodávat, že úroveň večera stojí a padá s výkonem Richarda Krajča. Ten je docela zvláštní a ne snadno napodobitelný bavič: v Aréně předvedl směs tu zdařilého (pozdrav "Kryštof, pičóóó", který pobavil autora textu) tu méně zdařilého (pozdrav "Kryštof, pičóóó", který příliš nerezonoval v převážně dámském publiku) šoumenství, přehrávaného ostravského joudovství a mačistického romantismu. Vše ale v drtivé většině dokonale pasující do vkusu cílové skupiny. Suma sumárum: za daných okolností více asi z hudby Kryštofa v živém provedení vymáčknout nejde.
