Petr Jarchovský ukradl Janu Hřebejkovi film. Zase. Pryč jsou doby „bezstarostných“ Šakalích lét a konejšivých Pelíšků a nejspíš si už také (Ne)Musíme pomáhat. Právě po snímku ověnčeném oscarovou nominací se jejich společná filmografie zlomila a vydala se směrem ke snímkům velkých tezí.
Nejnovější Líbánky, které se poprvé představily v Karlových Varech a do kin vstoupí až koncem srpna, jsou vrcholem volné trilogie započaté Kawasakiho růží a Nevinností. A jsou snad vůbec nejbrutálnějším příběhem o svědomí mužů, kteří dříve ve svém životě zklamali, a nyní jsou konfrontováni s důsledky svých selhání. Zatímco v Kawasakiho růži jde o velké dějiny (a proto film selhával), Nevinnost a Líbánky jsou intimní a řeší obecné lidské poklesky.
V Líbánkách to je šikana a archetyp mučitele, který po letech chce zapomenout na zlo ukryté v něm. Námět je fascinujícím a odvážným tematickým experimentem, který v novodobé české kinematografii nemá obdoby. Horší je to s rozepsáním příběhu do celého scénáře. A Hřebejkova vcelku jistá režie to nezachrání, byť závěr je vskutku drtivý.
