Je radost a posluchačské potěšení sledovat, jak se písničkářka Markéta Irglová vyvíjí jako osobnost a umělecký talent, jak postupem času její výraz a hudba na pomezí indie popu, folku, filmové hudby a písničkářství rozkvétá a pučí do nových a nových rovin. Ponechme stranou trochu zavádějící rovinu, že je to "naše Markéta" (to je ve skutečnosti jen příjemný bonus a stejně to vzhledem k jejímu světoběžnictví úplně neplatí). Po Muno byste sáhli, i kdyby její autorka pocházela z té nejzakopanější vesnice na Sibiři.
Střih: je podzim 2007 a v pražské pasáži Lucerna hrají Irglová s Glenem Hansardem improvizovaně jen pro pár kolemjdoucích a znalců. Za pár měsíců nato vypuká oscarové třeštění kolem Once a Falling Slowly. Mašinérie, která Irglovou s Hansardem nasála, prohnětla a vyplivla coby globální jména alternativní hudby. Rodačka z Valašského Meziříčí je však stále brána spíše jako Hansardův doplněk, nežli samostatná umělecká osobnost. Teprve debut Anar z roku 2011, kolekce dvanácti křehkých, intimních, možná až příliš minimalistických skladeb, nabízí skutečně plnohodnotnou ochutnávku Irglové nadání.
Muna jde v jeho stopách, díky bohatším aranžím, širšímu nástrojovému obsazení (celkem 27 hudebníků) a "islandsky" posmutnělé náladě vyznívá o mnoho dospěleji a zdařileji. Je to kompaktní, barevné a silné album, které v sobě stále uchovává Irglové křehkost a čistotu, současně nabízí dostatek netuctových "hitů", které s přehledem obstojí v lecjaké mainstreamové hitparádě. Příjemný a osvěžující protipól k přemnoženým a nerozlišitelným písničkářkám anglo-americké provenience.
