Mistrovské dílo. Jedna z nejkultovnějších kapel globální blackmetalové scény (možná vůbec nejuznávanější), norští Mayhem, přichází po sedmileté přestávce s deskou, na které s bravurou a grácií předvádí, proč již tři desítky let stále udává směr a cestu v dosti početném žánru. Esoteric Warfare v sobě krásně snoubí špínu punku a deathmetalu 80. let, oldschoolový feeling zlaté éry black metalu z 90. let, stejně tak některé mrazivě avantgardní a experimentální úkroky let následujících a nové technické možnosti nahrávacích studií 21. století.
Výsledkem je album, které patří k nejpropracovanějším, nepromyšlenějším, nejbarevnějším a nejbrilantnějším v dlouhé historii Mayhem. Již nikam zběsile a chaoticky neuhání a nepádí, jako poněkud nejistá předchozí nahrávka Ardo ad Chao (2007). Spíše staví na atmosféře a ještě hlouběji a s rozkoší se noří do temnoty a vnitřních lidských běsů, jejichž uvěřitelnost a naléhavost podtrhuje časté užití ingrediencí psychedelického rocku. Současně je více ukázněnější a strukturovanější, čímž se stává přístupnější pro běžného posluchače.
Největší otazníky kolem nahrávky vzbuzoval příchod nového kytaristy Telocha, který nahradil dlouholetého vládce strun Blasphemera. Jeho styl a kytarový rukopis (spolu s geniálními výkony jednoho z TOP světových bubeníků, Mistra Hellhammera) do značné míry zformovaly nezaměnitelnou značku a hudební tvář Mayhem. Teloch (rovněž projekty Nidingr nebo The Konsortium) coby autor hudby však na Esoteric Warfare složil mistrovskou zkoušku a jako nováček je podepsán pod další blackmetalový a futuristický milník. Která z kapel v současné moderní hudbě o sobě může tvrdit, že i po třiceti letech dokáže zásadně ovlivňovat a diktovat v daném žánru? Mayhem patří k nemnoha výjimkám.
