Zručný spisovatel Miloš Urban, který se před lety blýskl romány Sedmikostelí, Hastrman nebo Stín katedrály, stále jako by nedokázal najít někdejší nápaditost a mistrný styl, který si umně pohrával s temnou atmosférou, napětím, tajemstvím a překvapivými zvraty. Ba co hůře, minimálně od knihy Pole a palisády (2006) se čtenář nemůže zbavit pocitu, že Urban postupně vieweghovatí - to znamená, že v krátkých intervalech chrlí titul za titulem, aniž by měl nějaký pádný vnitřní důvod takto činit.
To ještě neznamená, že novinka Přišla z moře je odfláknuté a nudné dílko, jen v kontextu Urbanovy předchozí tvorby vyznívá jaksi banálně a průměrně. Na pobřeží kdesi v jižní Anglii připlave záhadná dívka, která odmítne komunikovat s kýmkoliv jiným, než s českým stážistou, který si kroutí službu v lokálním deníku. Úmorně rozvlekle, rozkecaně a bez vzrušení se pak postupně prokousáváme rodinnou historií dívky z horních deseti tisíc, abychom v samotném závěru z ničeho nic skočili do očekávatelného a mírně dramatického rozuzlení.
Když pomineme úsměvně křečovitou ochotu, se kterou se angličtí boháči svěřují neznámému přivadrovalci z východní Evropy (a navíc novináři!) se svými důvěrnými intimnostmi, hlavní slabinou Přišla z moře je absence i jen náznaku jakékoliv atmosféry či propracovanější zápletky, něčeho, co by čtenáře vtáhlo dovnitř textu. Zjevení jedné mlčenlivé dívky (jejíž identita se navíc záhy prozradí) je trochu mělká expozice, či peripetie. Aktuální Urban pak evidentně za starým kulhá v naraci a ve splétání alespoň trochu zajímavých dialogů. Škoda.
