Spisovatel Miloš Urban podává nejlepší výkony, pokud jeho hrdinové či zápletky jdou mimo či proti modernitě, pokud se sympaticky vymezují proti mainstreamovému duchu doby. Bývaly doby, kdy byl označován za konzervativního autora, ostatně i jeho předposlední titul Přišla z moře se inspiruje základy staré dobré anglické detektivky. Z toho hlediska představuje novinka, sci-fi "paralelní román" Urbo Kune, razantní úkrok stranou do pro Urbana dosti nezvyklého, optimistického svazáctví.
Osamělý (urbanovské klišé, jak jinak) provozovatel neprosperujícího antikvariátu Mikuláš Jelen dostává nezvyklou nabídku: vybudovat knihovnu ve zvláštním membránovém městě Urbo Kune, které na místě zbraslavského kamenolomu postavil tajemný miliardář Zikmund Kůn. Urbo Kune bylo původně zamýšleno jako metropole Spojených států evropských, po krachu plánu však město žije vlastním životem, navíc se do něj snaží infiltrovat nečekaná návštěva.
Zápletku Urban rozjíždí slibně, pomocí osvědčených prostředků se mu umně daří budovat zvláštní a znepokojivou atmosféru uzavřeného světa se svébytnými zákony. Tu navíc umně protkává "nadstavbou" v podobě podrobného popisu funkcí a jednotlivých částí futuristického města. Čím více se ale čtenář prokousává k selankovitému závěru, tím napětí a závoj tajemna upadá, aby ke konci autor zcela zaplul do vod hodně jednoduché multikulti propagandy á la Jiřina Šiklová. Bohužel, jako jeden z mávajícího a naivně spokojeného davu ztrácí Urban výrazně na své zajímavosti, podmanivosti a přesvědčivosti.
