První várka z letošních dvou naplánovaných desek báječných japonských shoegaze/postrockerů Mono zní poněkud překvapivě jako návrat do těch nejsilnějších a nejklasičtějších momentů v historii instrumentální grupy. Po poněkud experimentálněji pojatém albu For My Parents (2012) Mono opět sází čistě na mohutně vystavěné a postupně gradující kytarové plochy, které nepotřebují vokální doprovod a které dokáží (obzvláště během strhujícího finále písní) samy o sobě vyvolat gejzír posluchačských emocí.
V některých chvílích - díky promyšleným aranžím a melodickým nápadům - lze směle hovořit o nejpovedenějších hudebních pasážích made in Mono vůbec. Možná je to nadhled, skvěle zvládnuté "řemeslo", jasná vize, kam směřovat a sladce melancholické kombinaci retro shoegaze a moderního postrocku, které tracky na The Last Dawn v dobrém poněkud odlišují od materiálu na doposud nejsilnějších deskách You Are There (2006) a Hymn to The Immortal Wind (2009).
Na druhou stranu se nelze ubránit pocitu, že novince chybí kapka spontaneity a překvapení. Je to přesně ta deska, jakou by si hardcore fanoušci Mono od kapely přáli dostat. Což je konstrukt, ve kterém není příliš místo pro hudební odvahu a chuť jít proti proudu. Byť talent a svébytnost japonského kvarteta nepřestávají zářit, počáteční svěžest kapely dostala jasné mantinely a předvídatelný směr.
