Odkazy na blues a klasický rokenrol lemují snad všechny nahrávky britských Motörhead. I argumenty proti jejich tvorbě – odkazy na přílišnou přímočarost a vulgárnost – nápadně připomínají odsudky vynesené nad praotci rokenrolu v padesátých letech. Ještě nikdy však skupina nepřiznávala kořeny tak otevřeně: nad novinkou Aftershock se nezasvěcený posluchač může domnívat, že se jedná o triem původně zamýšlenou kolekci převzatých skladeb, a nikoli o nové řadové album.
Ani revoluci, ani převratné změny však nečekejte, vše je při starém. Krátké, úderné, předpisově umlácené (tedy bez rytmických kudrlinek anebo s kdovíjak složitou výstavbou) písničky v duchu sloka-refrén-sloka vám budou povědomé, stejně jako témata a obraty textů. Desku nečiní výjimečnou jen prosvítající bluesové nálady anebo více klasického rokenrolového groovu, ale i nejsilnější materiál přinejmenším od Overnight Sensation (1996).
A dohady, zda dokonce ne nejlepší od legendárního, z podstaty nepřekonatelného Ace of Spades (1980) potvrzují, že trojice, a především kytarista Phil Campbell, jemuž deska dává vyniknout, je zpět v životní formě.
