Příznivci starých a dodnes bezesporu nejpovedenějších alb islandských po(p)divínů múm Finally we are no one (2002) a Summer make good (2004) mohou zaplesat. Novinka Smilewound se po přístupnějších, v podstatě optimistických, ale trochu bezbarvějších deskách na sklonku minulého desetiletí vrací do niterně nostalgické nálady na pomezí uvolněné popové meditace a melancholického vzpomínání na věci dávno minulé.
Jinými slovy, opět se ukazuje známá pravda, že pokud se umělec oprostí od něčeho, čemu se říká tvůrčí vývoj (múm si v posledních čtyřech letech dali pauzu, během které se někteří členové věnovali třeba literatuře nebo filmu), většinou se vrátí ke kořenům, původním inspiracím a k tomu, co umí nejlépe. Novou energii zažitým kreativním modelům a schématům pak dodá zkušenost, nadhled a inspirace novými podněty (třeba právě filmovou hudbou).
Opět slyšíme pečlivé vrstvení glitchových beatů a ploch, dětsky stylizovaných vokálů a přehršel doplňkových nástrojů (bůhvíproč jsou múm označováni za experimentální kapelu), které vytváří podmanivě posmutnělé hudební koláže. Ty jsou možná plašší a minimalističtější, než kdy jindy. Na druhou stranu, v mnohem dospělejším a pestřejším hávu. O tom, že múm již nejsou partou vyjukaných dvacátníků, jako na přelomu tisíciletí, svědčí i zasněná kolaborace s Kilie Minogue v bonusovém tracku Whistle, který za pozitivně trýznivým hudebním putováním dělá přece jen světlou tečku. Dobré album, jehož cena poroste s časem.
