Čarokrásná a hodně psychedelická komiksová záležitost, která již tak dost vysokou laťku kvality Sandmana posunuje o notný kus nahoru. Téměř po osmadvaceti letech od počátku práce na celé sérii úžasný Neil Gaiman vypouští do světa novou knihou, která "přichází po posledním příběhu Sandmana, tedy po Tryzně, a předchází prvnímu svazku Preludia a Nokturna".
Předehra fanouškům ukáže, co se stalo před polapením Sna, příběhy, které v sérii samotné jsou mlhavě odbyty větou o tom, že se Sen "vrací z daleké galaxie, po krutých zkouškách, neskutečně znavený". Ne, nemá smysl předem prozrazovat detaily z další brilantní ukázky Gaimanova podmanivého vypravěčského umění. Stačí jen naznačit, že Morfeus protentokráte neřeší nic menšího než nebezpečí zániku celého vesmíru aneb co se stane, když se jedna hvězda zblázní.
Zastavme se spíše u výtvarné stránky díla: odpovědně prohlašuji, že bych někdy chtěl ochutnat alespoň ždibíček drogy, kterou podle všeho užívá kreslíř J. H. Williams III. (rovněž série Chase, Promethea atd.). Williams proslul snovými, fantaskními obrazy, zde však ve svém umění exceluje. Nový Sandman vlastně není klasické vyprávění od panelu k panelu, narace, jak ji známe. Je to proměnlivý a vzrušující tok tvarů, barev, stínů.
V Předehře vyprávějí nejen obrazy, ale rovněž jejich tvar, seřazení a prolínání na stránce je formou vyprávění (někdy dokonce musíte obrátit knihu vzhůru nohama). Snoubení dvou výsostných tvůrců (samozřejmě je třeba připomenout i koloring Davea Stewarta) je pro čtenáře občas vyčerpávající, někde na hranici možností vnímání, vždy však úchvatný zážitek jako z nějaké alternativní dimenze. Když k tomu přidáme závěrečnou část knihy, ve které Williams, Stewart a další osvětlují některé aspekty vzniku díla, o 100 procentech není třeba vůbec přemýšlet.
