Nemohu si pomoci, ale Trentovi Reznorovi, respektive jeho uměleckému alter ego Nine Inch Nails přibývající roky a manželství nesvědčí. Kdo čekal, že po více než čtyřleté pauze se bestie vrátí na scénu nabušená energií a plná silných nápadů, toho Hesitation Marks musí nutně zklamat. Jako by od aranžérsky barevného, ale až příliš tradičního a kreativně monotónního The Slip neuplynulo pět let, ale pět měsíců. Ústup z pozic ostatně naznačil i boční vyklidněný projekt How to Destroy Angels, který spolu s dalšími projekty vyplnil pauzu mezi deskami Trentova projektu.
Co bylo základem úspěchu NIN na počátku 90. let? Vizionářství, prolamování kreativních hranic a uměleckých a žánrových bariér, temná zuřivost a nekompromisnost. Samozřejmě, chtít tyto atributy od skoro padesátiletého chlápka je trochu naivní a nesmyslné. Jenomže nadčasovost a vizionářství NIN tkví právě v tom, že postupem času dokázali agresi a tah na branku přetavit v atmosféru, v niterné hledačství uvnitř komplikovaných vnitřních světů člověka. Nová deska nehledá, spíše trochu tápe.
Ne, že by Hesitation Marks bylo nějak odbyté, nebo přímo nepovedené album, jenom stěží dosahuje na předchozí vysoký standard NIN. Nenabízí nic nového, než solidně zvládnutý standard na pomezí temné elektroniky a industriálně laděného rocku. Na ploše více než hodiny tu chybí sebemenší silný moment, který by posluchače přikoval k zemi a nenechal mu vydechnout. Záblesk energie, který zacloumá s lidskými emocemi. Ani špatné, ani dobré album - to není příliš povzbudivá zpráva pro pamětníky Trentovy geniality.
