Teprve napodruhé je to ono. Když švédští progresivní rockeři/metalisté Opeth u předchozího alba Heritage (2011) zaveleli k ústupu od deathmetalových hudebních a vokálních kompozic a k přesunu do retro vod 70. let, nikoho z fanoušků to příliš nepřekvapilo. Hlavní mozek kapely Mikael Åkerfeldt tyto prvky umně vsouval i na předchozí nahrávky, které stavěly především na invenční kombinaci death metalu, akustické klasické kytary, blues nebo folkové muziky.
Heritage však jako první album Opeth stavělo výhradně na progresivním a art rocku, jako vystřiženém ze sedmdesátek. Zároveň ale postrádalo umělecké "můstky", jakési "werichovské" dlaždice, po kterých by dosavadní fandové mohly kapelu následovat, a tak vyznívá možná až příliš nevýrazně a autisticky. Novinka Pale Communion ty potřebné "můstky" má. Stále je to povedené a moderní retro, z předchozích let Opeth sem Åkerfeldt přenesl melodické vyhrávky, akustické pasáže a sladce melancholickou náladu. K tomu poodkryl i další hudební inspirace, viz skladba Goblin, která upomíná na dnes již polozapomenuté, stejnojmenné progrockery z Itálie.
Je to vlastně paradoxní. Pokud by si desky Heritage a Pale Communion vyměnily pořadí, působil by umělecký vývoj kapely souvisleji, logičtěji, kompaktněji, méně chaoticky a více srozumitelně pro okolní pozorovatele. Na druhou stranu nemá cenu řešit podobná kdyby. Důležité je, že švédští Opeth na nové nahrávce zůstávají stále silnou, originální a vyvíjející se kapelou, inspirativní pro desítky následovníků po celém světě. Naživo 29. října v Praze v klubu Roxy.
