"Čím větší, tím lepší". Tahle mantra je ve filmu Pacific Rim: Povstání několikrát explicitně vyslovena, aby i těm natvrdlejším divákům bylo jasné, v čem má být druhý film série super. Mimozemská monstra a obří roboti jsou zde oproti jedničce monstróznější, souboje zběsilejší a uřvanější, o tom žádná. Jenže stejně jako v prvním filmu se tu tak nějak zapomnělo na filmové vyprávění.
Bohužel ani odchod poněkud přeceňovaného režiséra Guillerma del Toro na producentskou stoličku (Povstání režíruje seriálový tvůrce Steven DeKnight) neznamená, že by se pokleslá úroveň Pacific Rim nějak znatelně vylepšila. I přes slibně rozestavěné výchozí situace tu máme co do činění hlavně s bezduchou mlátičkou, patetickým zachraňováním planety, nevěrohodnými obraty děje a mdlými hlavními postavami.
V Povstání jsme navíc svědky postupující politicky korektní vlny v útrobách Hollywoodu, zde pod praporem křečovité diverzity. S přibývajícími minutami je až zábavné (a vlastně je to jedna z mála zábav filmu, byť zde nechtěná) sledovat, jak se tvůrci upoceně snaží, aby náhodou nějak pozitivně nevynikla nebo příliš nevyčnívala některá z figur, zahraných bílým hercem (kterých je zde samozřejmě jako šafránu). Když už se k tomu schyluje, je ona osoba raněna a na její místo nastupuje neohrožená teenagerka. Čím více bude podobně laděných filmů, tím to bude nudnější a zřetelnější, že podřídit filmování jakékoliv ideologii, je cesta do pekel.
