Monstrózní záležitost někde mezi parodií, Godzillou a masovými filmy Sergeje Bondarčuka, která do značné míry kastruje dosavadní poetiku režiséra Guillerma del Tora. Zatímco v takovém Faunově labyrintu a místy možná ještě v Hellboy 2: Zlatá armáda si del Toro mistrně pohrává s dětskou imaginací, se kterou nahlíží vážné věci "dospělých", v Pacific Rim diváka nečeká nic jiného než dusivé obří měřítko, které žádnou fantazii nepodněcuje.
Ostatně ztrátu dechu naznačil již ve scénáři ke klišovitému horůrku Nebojte se tmy (2010), jenž nepříjemně udivil předvídatelnou zápletkou, vyčpělými rekvizitami a až příliš schematickými situacemi, při kterých se měl původně divákům tajit dech. To samé v Pacific Rim: vrcholná čísla cirkusu v podobě soubojů gigantických robotů a mimozemských nestvůr jaksi postrádají šťávu, napětí a vnitřní drama. O nějaké stavbě charakterů či vztahů mezi hlavními postavami pak ani nemá cenu mluvit, protože o ně v těchto filmech stejně nejde.
Když k tomu přidáme věc, se kterou má del Toro již delší dobu problémy, totiž absence zajímavého a napínavého závěru (bomba, která zle pocuchá mimozemský svět, ale nechá v pohodě odplout záchrannou kapsli s hlavním hrdinou) máme tu jen sériový výrobek bez výraznějších nápadů, který by mohl natočit skoro každý druhý. Pro del Tora ne úplně nejlepší vysvědčení.
