Recenze

Ani nejzarytější fanoušci Faith No More nemohli očekávat, že po osmnáctileté studiové odmlce vyrukuje sanfranciská pětice s albem, které by bylo stejně převratné jako byla v době vydání deska The Real Thing (1989) nebo Angel Dust (1992). S novým materiálem již několik let koncertovala: mezi starší skladby se postupně vklínilo několik novinek, které ale výraznější posun nenaznačovaly...
Celý článek ⇢

Dánští indie kytaroví bohové Mew se svým pomalým tempem (v posledních letech čím dále línějším) konečně dobrali dalšího, v pořadí šestého alba. V dnešní uspěchané době však pečlivý a puntičkářský přístup sladce melancholického kvarteta působí sympaticky. Alba/písně se nevypouštějí na trh pod tlakem nenasytné poptávky posluchačského davu, ale jednoduše v okamžiku, kdy umělci mají pocit, že na ně vměstnali vše důležité a v daný okamžik podstatné...
Celý článek ⇢

I na osmé desce platí, že s přibývajícími sólovými alby se bývalý frontman Dire Straits Mark Knopfler vzdaluje zvuku někdejší domovské skupiny. A že vlivy, které se jeho deskami proplétají, se neustále obměňují. Na těch raných hrály prim inspirace z oblasti country a bluegrass. Jejich stopy šlo nalézt již na nahrávkách Dire Straits (typické rozvíjení téhož harmonického motivu více kytarami), citelněji však vypluly na povrch až na Knopflerových sólových vystoupeních, připomínajících dobře rozjetou kutálku. Na tři roky starém dvojalbu Privateering to bylo především blues, na Tracker je Knopfler v první řadě (pop-rockovým) písničkářem procházejícím krajinami dětství a dospívání. ..
Celý článek ⇢

Jestliže talentovaní texaští experimentátoři Pyramids někde na pomezí shoegaze, industriálu, postmetalu, psychedelie, ambient popu a drone zatím unikali pozornosti širšího publika, čerstvá nahrávka A Northern Meadow by to mohla výrazně změnit. Ať již kvůli hostování francouzské hudební legendy Vindsvala (fenomenální Blut Aus Nord), který si slyšitelně vzal na starost programování bicího automatu, anebo nadprůměrné energii a síle samotného materiálu...
Celý článek ⇢

O někdejších progresivních králích moderního crossoveru Waltari nebylo v posledních letech příliš slyšet. Jistě, tu a tam se na trhu objevil nosič s podpisem finské grupy, ať již se jedná o album coververzí k 25. výročí Covers All, kompilace The 2nd Decade nebo několik řadových studiovek. Bohužel však vždy nevýrazných, mdlých, neřkuli bezradných a až příliš tradičních. Žádné stopy po někdejším překvapivém propojování nesourodých škatulek jako je metal, techno a opera někde na hranici geniality, žádné sympaticky ulítlé a bláznivé skopičinky, které z každé desky Waltari, minimálně v 90. letech, dělaly událost...
Celý článek ⇢