Nebylo by a není šťastným rozhodnutím vydávat (či jen považovat) novinku Pink Floyd za řadové album. Sbírka nevydaných nahrávek vzniklých během psaní The Division Bell (1993 – 1994) má přesto opodstatnění i výpovědní hodnotou. A nemalou. Pochopitelně, pokud uvěříte příběhu, že snímky skutečně pocházejí z této doby. Osmnáct téměř výhradně instrumentálních skladeb totiž dává nahlédnout do různých období kapely.
Některé momenty budou – pocitově, zvukem, motivy – důvěrně známé: trio bojovalo s autorským blokem rozehráváním klasických témat. Pokud mají skalní příznivci producentovi Bobu Ezrinovi za zlé, že skupinu v post-watersovské éře svedl z rockové sféry na popové scestí, o to překvapivěji zde mohou znít ozvěny experimentálních let završených albem Meddle (1971) anebo epické melancholie Wish You Were Here (1975).
Na první poslech nesourodou směs doplňuje několik konvenčnějších písniček, které mohly stejně dobře skončit na posledních dvou studiových nahrávkách. Podobně jako v klasické, i v hudební archeologii patří místo odpadkům. Novinka je důležitým dovětkem často si protiřečících biografií a vzpomínek členů, potvrzuje například, že o dalším směřování skupina zdaleka neměla tak jasno, jak by se mohlo zdát, i že odtržení od kořenů, které pro řadu fanoušků představuje spojení s Ezrinem, nikdy nebylo dokonáno.
Důležitější však je, že i z nahodilých, nesourodých útržků prosvítá jedinečný zvuk a feeling kapely, s popředí s nezaměnitelnou hrou kytaristy Davida Gilmoura. Dovětek zároveň představuje cosi neúplného, stojícího nikoli o samotě, povahou spíše doplňujícího. Mimo okruh fanoušků novinka proto ani hluboký smysl, ani přílišný dopad mít nebude.
