Obří výrobní rozpočet 230 milionů dolarů, řada zvučných hereckých jmen od Johnnyho Deppa, Javiera Bardema, Orlando Blooma až po Geoffreye Rushe a nové norské režijní duo Joachim Rønning a Espen Sandberg - takový je mix hlavních faktorů, který měl z dalšího pokračování Pirátů z Karibiku udělat dechberoucí spektákl. Epickou dobrodružnou/fantasy jízdu, která měla přebít předchozí díly. Bohužel nestalo se a hlavní vinu na tom nesou především režiséři ruku v ruce s hlavním scenáristou Jeffem Nathansonem.
Což o to, na digitálních tricích se rozhodně nešetřilo a sekvence s pirátskými loděmi, s Poseidonovým trojzubcem na mořském dně nebo s nemrtvými námořníky a žraloky patří k tomu lepšímu z pátých Pirátů. Byť i tady by se dalo najít pár zaškobrtnutí, viz nepovedený pokus o digitální vymodelování mladého Jacka Sparrowa. I přes to všechno je Salazarova pomsta mdlá, utahaná, zmateně vystavěná a přeplácaná podívaná, hemžící se dějovými nelogičnostmi a zakopnutími (loď, která najela na břeh, o pár záběrů dál zničehonic zuřivě brázdí vlny oceánu atd.) a nevěrohodnými postavami.
I přes slibné propriety jako jsou námořníci ze záhrobí či lodní bitvy je Nathansonův scénář bezradnou stavbou bez šťávy, na sto honů šustící papírem. Navíc přeslazenou kapkou červené knihovny v podobě netušených rodinných vztahů. Situaci sice trochu zachraňují veselé opičky Johnnyho Deppa, ale ne vždy. Naopak, v porovnání s předchozími pirátskými filmy tu ubylo vyloženě povedených hlášek a gagů. A i ty povedenější z nich jsou poněkud předvídatelné. Stále tedy platí, že nejlepším filmem série zůstává jednička Prokletí Černé perly (2003).
