Vtip správné kouzelnické iluze spočívá v neznalosti a nepozornosti diváka, nevíte, jak to ten šikula dělá. Iluzionista vás ohromí povrchovou a klamnou vrstvou triku, zatímco to skutečně důležité se děje v skrytu a utajení. Jen tak může být závěrečný efekt dokonalý. Na tomto principu stavěl slušný úspěch jedničky Podfukářů (2013), která předvedla elegantní vtip, rychlou a nápaditou akci a překvapivou pointu. Bohužel to samé se už klasicky nepodařilo zopakovat Podfukářům 2.
Režisér Jon M. Chu (G.I. Joe 2: Odveta) a scenárista Ed Solomon (Charlieho andílci, podíl na Podfukářích) se poněkud nešťastně rozhodli odsunout koncept kouzelnického představení z prvního filmu a namísto toho divákům nabídnout relativně podrobné šmírování "jak to ti Čtyři jezdci vlastně dělají". Z Podfukářů se tím pádem do značné míry vytrácí moment překvapení a romantický odér starého šapitó, pod kterým hubený pán ve vestičce tahá z odřeného cylindru jednoho králíka za druhým.
Samozřejmě, pár skvělých scén tu je, například sekvence s krádeží ultravýkonného čipu pomocí jedné hrací karty. Tam ještě je cítit podmanivá aura prvního filmu. Ale pak je tu řada těžkopádných scén (například "únos" soukromého tryskáče), které Podfukáře 2 řadí mezi žánrový průměr. A hlavně, režisér Chu ve dvojce vzal divákům to nejdůležitější - tajemství. To vám pak nepomůže ani hvězdná (a skvěle hrající) sestava oslnivých jmen s Jesse Eisenbergem nebo Markem Ruffalem v čele.
