Za posledních x let tu není tolik sci-fi filmů, které by se tvářily tak ambiciózně a které by tak žalostně pohořely v základních bodech. Samozřejmě, v první řadě je třeba trochu pochválit tvůrce v čele s režisérem Denisem Villeneuvem (povedené Zmizení, Sicario: Nájemný vrah) za snahu pojmout látku prvního kontaktu lidstva s mimozemskou civilizací nějak nově, neotřele. Plus další bod patří za zajímavý mix klasických sci-fi témat a roviny osobního vývoje hlavních lidských protagonistů.
Jenomže ani toto všechno, ani nevšední hudba Islanďana Jóhanna Jóhannssona nedokážou překrýt nepříjemný dojem á la bakelitová pohádka ze Studia Kamarád. Samozřejmě, můžeme dlouze polemizovat, zda by se měli či neměli příslušníci supercivilizace, která podle všeho ovládla gravitaci, intergalaktické pohony a snad i tok času, objevovat na plátně dočista nazí. Jistě, pocit studu, touha zahřát se či potřeba mít po kapsách pár tretek jsou možná výlučně humánní.
Ovšem amatérské snahy hlavních postav (údajně odborníků na komunikaci) o dorozumění s nahými chapadláky vyvolávají v alespoň trochu poučených divácích místy až záchvaty hurónského smíchu, v lepším případě vrtění hlavou. A to se již nebavíme o zarážející neschopnosti mimozemšťanů odhalit amatérský výbušný systém nebo naopak o překvapující genialitě lidí, zčistajasna dedukujících z mimozemského troubení dost složité pojmy. Všechny tyto lapsy by se daly prominout u vědeckofantastických filmů podle H. G. Wellse z první půlky 20. století, v současnosti je to retro až příliš přitažené za vlasy. Když k tomu připočteme silnou necharismatičnost představitelky hlavní role Amy Adamsové, máme tu možná jedno z největších zklamání letošního roku.
