Rozloučení s hudební kariérou nemohlo být stylovější. Jesenické alternativní tesklivce Priessnitz vzbudil po letech hibernace pozitivní ohlas filmu Alois Nebel (2011) a následné úspěšné turné. Deset let po předposledním albu Stereo (2006) tak postupně vznikala údajně definitivně poslední nahrávka Beztíže, na které kapela už vůbec nic nemusí, nikam se netlačí, netrápí ji ambice a naplno přiznává své sympaticky otlučené stáří.
"Za sebe cítím, že se vracíme v kruhu na místo činu. Tam, kde jsme před lety s Priessnitz začali, tedy do Jeseníků. Mezitím jsme se rozutekli do světa a je pro nás velmi těžké se scházet ke zkouškám, k tvorbě nových věcí," přiznává zpěvák Jaromír Švejdík. Je to návrat a současně přirozené navázání na vydařené Stereo: posluchač by neměl čekat žádné optimistické tóny jako na albu Zero (2001), jen chytlavé krasosmutnění poučených padesátníků.
Beztíže od počátku do konce mrazí i nabíjí bezvýchodností, směsí nenaplněných nadějí a smířeného bilancování. Je to podmanivé, načichlé blues a vůbec nevadí, že občas za uši zatahá až příliš násilné roubování vokálních linek na hudbu. Zvláště, pokud kapela z rukávu sype celou řadu silných skladeb - Mrzáci, Tam na poli, Žena, Beztíže, Na kraji města. Vlastně je to sympatické a povedené gesto: rozloučení na vrcholu tvůrčích sil a prostřednictvím vydařené desky. Tahle parta bude na české hudební scéně chybět.
