Třetí jubilejní album, nazvané prostě podle aktuálního věku - po povedených nahrávkách 33 a 44 - zastihuje zpěváka Richarda Müllera v nezvykle osobní poloze. A smutně bilancující, skleslé, předčasně zestárlé, skeptické, na druhou stranu charismaticky smířené a chápavé. Stačí si poslechnout první a poslední skladbu v jedné řadě: "už pár rokov to ide z kopca/s počasím s ludmi S celým svetom" a "Pochopíš vo veku päťdesiatpäť/čo nám čas požičia/Berie si späť".
Müller poprvé při nahrávání spolupracoval s producentem Ondřejem Gregor Brzobohatým a při pohledu zpět se to neukazuje jako nejšťastnější volba. Ať již to bylo omezenou zpěvákovou účastí na nahrávání (Müller ve studiu pouze přezpíval Brzobohatého demonahrávky), nebo producentovou neschopností vystavět Müllerovi ze zúčastněných muzikantů důstojného protihráče (nikoliv jen doprovod), který by z frontmana vymáčkl maximum, 55 jako celek zní až příliš mdle a uhlazeně, kultivovaně, ale těsně před hranicí nudy. A to nejen produkčně, ale i dramaturgicky.
Překvapivě mnohem lépe Brzobohatý dopadá na albu jako autor, zde v tandemu s textařem Peterem Uličným. Jejich skladby jako Čo ak tam hore nikto nie je?, Žena z fotky Helmuta Newtona nebo Milovanie na smrť zdařile doplňují Müllerovy autorské kousky na pomezí inteligentního popu, rocku, šansonu či soulu. "Padesátpětka" nepatří k Müllerovým nejsilnějším nahrávkám, na druhou stranu není proč nevěřit slovům, že přesně odráží jeho momentální stav mysli a duše. Částečnou absenci výraznějších písní (nutno brát v kontextu celé diskografie) stále přebíjí Müllerovo neuvěřitelné charisma, které nedokázal nahlodat ani blížící se šestý křížek.
