V květnu 1931 dostal Reinhard Heydrich, v tu dobu čerstvě propuštěný od námořnictva, dvě zajímavé pracovní nabídky: učitel plachtění v hanzovní jachtařské škole v Neustadtu u Baltu a možnost vybudovat novou zpravodajskou službu SS (v tu dobu malého nenápadného oddílu). Heydrich, do té doby apolitický samotář ze spořádané měšťanské rodiny, který nikdy neslyšel o Heinrichu Himmlerovi, zvolil to druhé a zbytek je historie. Historie plánovače holocaustu a šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, která byla kupodivu z vědeckého pohledu doposud nepříliš popsaná (nedávné Binetovo dílo HHHh je přese všechno spíše román). Robert Gerwarth to sympatickým způsobem mění.
Jeho pohled naštěstí ignoruje romantizující báchorky o mladém bohu zla a naopak se soustřeďuje na skutečnou roli, kterou Heydrich hrál, tedy hyperaktivního a hyperefektivního byrokrata a organizátora ve službách vyšinuté ideologie. Svým způsobem je to fascinující: jak se z malé skupinky fanatiků (úředníků, ideologů a kariéristů) kariérním postupem, souběhem náhod a postupným ukrajováním moci ostatních složek státního systému stává rozsáhlý a celostátní aparát teroru, který likviduje nejprve ideologické a poté etnické nepřátele a má schopnost stát, který jej vytvořil, zcela pohltit.
Tím se z knihy Reinhard Heydrich. Hitlerův kat stává nejen zajímavá a čtivě napsaná studie o jednom masovém zločinci, ale především až nepříjemně nadčasové pojednání o mechanismech moci a o zhoubných následcích vzniku a růstu nekontrolovatelné byrokracie. To jakoby skrytě rezonovalo v současných snahách posilovat a rozšiřovat pole působnosti úřednického aparátu, které můžeme v současnosti vidět u některých politických stran.
K tomu můžeme přidat pár ne úplně známých bonbonků v podobě sestřelení Heydrichova messerschmittu za ruskými liniemi na podzim 1941, posunu v pohledu na konferenci ve Wannsee nebo vzdělanostního profilu členů Einsatzgruppen a je tu publikace, která znalce potěší a laiky poučí.
