Již EP Brennisteinn, které vyšlo několik týdnů před aktuálním sedmým albem islandských postrockerů Sigur Rós Kveikur, jasně naznačovalo, že v soundu kapely došlo k dost podstatnému posunu. Zatímco předchozí deska Valtari (2012) obsahovala hlavně meditativně laděné, místy až ambientní tracky, vystavěné silně na klávesách, Kveikur by se dalo označit jako nejrockovější album Islanďanů vůbec. Ne nadarmo o něm kapela mluví jako o anti-Valtari albu.
Těžko říci, nakolik v této změně hrál roli odchod dlouholetého klávesisty a multiinstrumentalisty Kjartana Sveinssona (oficiálně uváděný důvod touha po změně) na konci roku 2012 a nakolik se jedná o přirozený vývoj uměleckého vidění světa. Hned úvodní výhružné vrčení první skladby Brennisteinn ale nenechá nikoho na pochybách, co je hlavním nástrojem Sigur Rós v roce 2013: kytara. Kveikur je v kontextu diskografie kapely velmi temná, syrová nahrávka, jejíž skladby se asi nejvíce blíží klasické písňové formě, tak jak ji známe u většiny kapel a interpretů.
Sigur Rós se ní pohybují velmi blízko své povedené desky Takk.. (2005), byť nezní tak popově, jako před lety. Současně kapela neztrácí charakteristický táhlý, melancholicko-zasněný sound, který ji katapultoval na pozici světových hvězd. A hlavně talent pro silné a nevšední písně, které aspirují na postavení jednoznačného hitu na jedné straně, na straně druhé se lehce neoposlouchají a stále dokáží nabídnout zajímavé emoce. Suma sumárum: přestože Islanďané v posledních letech výrazně zvýšili kadenci vydávání nahrávek nejrůznějšího druhu (živáky, remixy, dlouhohrající desky), stále si drží vysokou laťku kvality.
