Je až s podivem, jak tvůrčí a produkční tým posledních bondovek s Danielem Craigem postupem času zdařile vypilovává silné i slabé stránky celé frančízy - a to v dobrém i špatném. Pokud někomu v Quantum of Solace (106 minut) či Skyfallu (143 minut) vadily plonkové a mdlé scény, nadbytečné narativní odbočky nebo scenáristická bezradnost při stavbě celkové zápletky, ten bude u Spectre (150 minut) nadskakovat.
Je to snad nejpomalejší a nejrozvleklejší bondovka za posledních x let a to včetně několikrát nastavovaného konce (již se těšíme na ty správné director´s cuty). Ale chápeme - čím delší děj (do určité míry), tím více koly a popcornu si nakoupí divácká masa.
Pokud si někdo liboval ve strhujících a nápaditých soubojích a honičkách (byť u Spectre je ta šablona až příliš zřejmá - jedna bitka ve vzduchu, několik v autech, jedna ve vlaku, jedna s letadlem a jedna s lodí), toho 24. bondovka bezpochyby uspokojí. Zejména úvod filmu je v tomto ohledu na jedničku s hvězdičkou. To vše ozářeno charismatem Daniela Craiga, bez kterého by film byl poloviční, plus skvělou hudbou Thomase Newmana.
Bohužel Craigův Bond ve Spectre postrádá odpovídajícího protihráče, a to i přesto, že ve filmu proti němu vystoupí samotná hlava všemocné spiklenecké organizace. Christoph Waltz coby nejzlejší záporák Oberhauser/Ernst Stavro Blofeld (že by opět přicházela doba, kdy Němci budou špatní?) je jaksi podivně nevýrazný, ochablý, spíše bez šťávy a patřičně negativní aury. A to i při vší úctě k Waltzovu talentu. Stejně tak ve výsledku celý film - Spectre opět potvrzuje platnost poučky, podle které je film tak dobrý, jak povedená je hlavní záporná postava.
