Nepamatuji tak diametrální rozdíl mezi tím, jak je film prezentován tvůrci a producenty a tím, co ve skutečnosti ukazuje. Režisérka a scénáristka Eva Tomanová v celovečerním dokumentu Stále spolu podle vlastních slov představuje rodinu Mlčochovu, která se rozhodla žít stranou běžné civilizace, v maringotkách na loutce situované v okolí šumavských Kašperských Hor.
Fungovat bez elektřiny, tekoucí vody, internetu, televize a dalších vymožeností civilizace (ale samozřejmě inkasovat její sociální dávky, ehm) a v lůně přírody - to je naprosto v pořádku a vlastně hodné obdivu. Namísto toho se ale před divákem odvíjí příběh manipulace, života, který dominantně ovládá a nekompromisně řídí otec Mlčoch (z kusých poznámek to vypadá, že velmi pravděpodobně užívá i fyzických inzultací). Je to vlastně totální popření přírody, ve které je vše staré zákonitě nahrazeno novým a kde si každá generace hledá vlastní cestu.
Ne u Mlčochů. Obzvláště markantní je to ve chvílích, kdy si režisérka pokouší povídat s nejstaršími potomky Mlčochovými, kterým je již hodně přes dvacet. Kdo čekal sebevědomé mladé muže, toho vyděsí vyplašené a vystresované bytosti, které si nejsou jisté, zda vůbec mohou promluvit. Anebo v momentě, kdy Mlčoch nejst. zlým způsobem zpéruje svoji manželku za to, že mu do vany napustila méně vody než chtěl. Atd. atd. Plíživé zlo a znervózňující chlad.
O to smutnější je, že režisérka situaci a vztahy v rodině mnohem trefněji popisuje v materiálech pro novináře, než v díle samotném. Vážená paní/slečno Tomanová, umělec by měl být v první řadě pravdivý, pokud to nedokáže, měl by raději mlčet. A poslední podotek: film Stále spolu potvrzuje hlášku ze Simpsonů (nebo South Parku?), že kroksy jsou boty pro lidi, kteří ztratili naději.
