Podobně jako předchozí Epizoda VII, i osmička nabídne směs brilantních sekvencí společně s podivně postavenými či nezáživnými pasážemi. Zároveň se dá s velkou míry pravděpodobnosti říci, že toto určitě není směr, kterým by se otec ságy George Lucas, nyní odsunutý do roli útrpného pozorovatele, vydal. To ale nutně nemusí znamenat negativum.
V první řadě je třeba tvůrcům v čele s režisérem a scenáristou Rianem Johnsonem (Looper, Zmizení, Perníkový táta) a J. J. Abramsem zatleskat za kuráž a kreativitu, se kterou Star Wars posouvají do nových rovin. Prim už nehrají pompézní a efektní souboje vesmírných korábů a další sci-fi haraburdí, ale čím dál hlubší ponor do fungování Síly a její světlé a temné stránky v hlavních hrdinech. Od směsi sci-fi a kovbojky se tak Hvězdné války posouvají k jakémusi mysteriózně-ezoterickému dobrodružství.
Johnson k tomu navíc přidává i několik mistrovských scén, viz například nálet povstaleckých bombardérů na vesmírnou loď Prvního řádu. Ten se evidentně inspiroval autentickými záběry náletů amerických bombardérů na nacistické Německo za druhé světové války (záběry v pumovnici, agónie sestřelovaných bombardérů atd.). Tyto pasáže patří v rámci celé filmové série k nejlepším.
Na druhou stranu se ani Johnson neubránil několik nelogičnostem v ději, které hodně šustí papírem a které narušují divácký zážitek. Zvláště na straně Prvního řadu se ilustrace záporáků, jejich neschopnost poradit si s povstaleckými silami občas překlopí až v plákatovitou tezovitost. Když k tomu přidáme stále přibývající výhonky politické korektnosti (kapitánské můstky lodí ovládají již vetšinou ženy a mužský element je určen zhusta k tomu, aby nechápal mazanost prováděných plánů), Poslední z Jediů tak připomíná výborně rozehraný závod, ve kterém vám vítězství na poslední chvíli proklouzne mezi prsty.
