J.J. Abrams (povedené Star Treky) měl při převzetí režisérské stoličky ságy Star Wars po Georgi Lucasovi nesmírně obtížnou roli: jak posunout a rozvinout dílo, které má status kultu a pro velké množství fanoušků pozici nedotknutelného sakrosankta, vtisknout mu vlastní autorský rukopis a současně zbavit Hvězdné války místy nepříjemného nánosu infantility, která byla vysmívána již při vzniku předchozích dílů. Tvůrčí zápas (to je asi nejlepší příměr) s legendou odehrávající se i na poli konkrétních byznysových dopadů (v sázce byly tržby v řádu desítek a stovek milionů dolarů) nakonec dopadl fifty fifty.
Tam, kde se Abrams dokázal odpoutat od vyjetých kolejí vesmírné ságy, předvedl svěží, napínavou a podívanou, ne nepodobnou například Star Trek: Do temnoty. Zdatně mu přitom sekunduje a pomáhá jeho dvorní kameraman Daniel Mindel, který zejména souboje vesmírných korábů dokázal posunout na nový level a jehož některé záběry do intergalaktického příběhu dostaly nezvyklou poetičnost (například přílet vesmírných lodí na pozadí rudé hvězdy).
Tam, kde však režisér "musel" navazovat na dějové linky, vysílat na plátno zestárlé známé postavy (včetně zbytečného Žvejkala), tam tempo a energie filmu znatelně zpomalí, začne škobrtat a zakopávat (Harrison Ford při přestřelkách opravdu nestíhá). Obzvláště to zamrzí ve finální scéně při útoku na novou gigantickou Hvězdu smrti. Naopak základní půdorys shakespearovské rodinné tragédie na pozadí "velké" historie stále funguje.
Pokud by Abrams vystříhal tyto úlitby bohům, měl by v ruce skvělou sci-fi, která by se nemusela odvolávat na předchozí zásluhy. Takhle je Abramsův posun Star Wars z dětství do dospělosti občas vykoupen až příliš okatými kompromisy.
